VODOPÁDY IGUAZÚ

Legenda indiánů Guaraní praví, že vodopády vznikly když strašný lesní bůh, rozhněvaný válečníkem prchajícím s dívkou v kánoi, rozbil říční dno. Dívka se zřítila dolů a proměnila se ve skálu, válečník se změnil ve strom který shora shlíží na svou milou.

Smutné, ale výsledek stojí za to. V jižní Brazílii se řeka Iguacu dostává na čedičové podloží a tam kde láva končí padá nejméně 1600 m3 vody za vteřinu do hloubky 70 m. Řeka je v těchto místech široká a dává tak prostor pro mnoho různých vodopádů z nichž největší a nejúchvatnější je Garganta del Diablo – Ďáblův chřtán.

Pro návštěvu vodopádů je dobré vyhradit si nejméně dva celé dny a nedoporučuje se jezdit sem v květnu až červenci kdy je moc vody.

Do Foz do Iguacu přijíždíme pozdě odpoledne. Městským busem se dopravujeme ke vstupu do národního parku i když se řidič diví protože tam již mají zavřeno. My však víme své (tedy alespoň doufáme, že průvodce nelže) a ze vší té obrovské nabídky různého typu ubytování volíme kemp Club Brazil. Má být přímo u návštěvnického centra parku a naštěstí tam skutečně je i když musíme ujít ještě asi 700 m než se ocitneme mezi stromy pralesa.

Kemp je skromný, prakticky prázdný, ale jsou tu dva bazény a stanování uprostřed džungle má rozhodně své kouzlo. Kolem to skřehotá, cvrká, píská a prozpěvuje, ale na noc téměř vše utichá. Přes den je vedro, přesto v noci musíme vytáhnout spacák jinak je slušná zima i když je léto.

Ráno balíme, platíme 30R$ (1Real=asi 10Kč) za stan a dvě osoby a jdeme zpět do návštěvnického centra dokončeného v r. 2001. Tam si v úschovných skříňkách necháváme batohy a jdeme vystát frontu na vstupenky. Lístek stojí pro cizince 20,15R$, pro místní jen 12,50 (r.2007). Je to dost, ale určitě to stojí za to.

K vodopádům nás pak veze patrový, otevřený bus a pak už jdeme chodníčkem s výhledy na vodopády a pomalu sestupujeme dolů až k vodopádům Floriano a Santa Maria u Ďáblova chřtánu. Je to nádhera! Cestou vidíme spoustu exotických motýlů, ještěrky, a také drzé nosály, kteří neopatrným návštěvníkům vlezou až do tašky. Né, že by chtěli odnést, ale kradou jídlo.

Vyvezem se výtahem a na vodopády tak shlížíme i shora. Paráda! Busem pak jedeme zpět, bereme si bágly, a jiným busem popojíždíme na odbočku k hraničnímu přechodu. Dalším busem se vezeme na hranice kde, jelikož míníme pokračovat dál do Argentíny, musíme vystoupit a nechat si orazítkovat pas. (Kdo jede jen k vodopádům na argentinské straně a ještě ten den se vrátí razítko mít nemusí.) Jiným busem stejné společnosti s kterou jsme přijeli sem, pak na stejný lístek pokračujeme do Puerto Iguazú. Tam přesedáme na městský bus do národního parku a řidič se opět diví kam to takhle pozdě jedem. No do kempu přece!

Autobus nás tedy vysazuje u kempu Americano, který je, jak zjišťujem, moc pěkný a slušně vybavený. Je tu i možnost ubytování pod střechou, bazén, obchůdek i slušné sociálky. A také více lidí. Jsme přeci v Argentině kde je kempování a opékání asada (pečeně) na parillách (roštech) národním sportem.

Za noc tu platíme opět 30, ale teď už pesos (1AR$ = asi 6Kč) a protože je tu hezky tak tu zůstáváme rovnou dvě noci. Ať máme dost času vychutnat si argentinskou stranu vodopádů.

Ráno jedeme k parku kde si opět vystojíme frontu na vstupenku, která je tu ještě dražší. Chtějí za ni 40AR$. Zloději – říkáme si než zjistíme, že v ceně je nejen vstup, ale i vláček, přívoz na ostrov a loď která zájemce doveze až přímo pod vodopády.

Od návštěvnického centra jdeme asi 1 km Zelenou stezkou pralesem k zastávce vláčku, který nás doveze na začátek chodníčku vedoucímu až na okraj Ďáblova chřtánu. Lávku jim nedávno vzala velká voda, ale naštěstí už je vystavěná nová a tak můžeme, bez nadsázky s otevřenou pusou, sledovat jak se dosud klidná řeka najednou s hřmotem řítí do propasti. Člověk je sice neustále mokrý od vodní tříště a práci dá i ochránit před ní, bohužel nevodotěsný, foťák, ale je to něco neuvěřitelného a nádherného.

Vláčkem pak jedeme zpět, v občerstvovně se občerstvujeme, ale je to tu dost drahé. Zato se to tu jen hemží krásnými motýli. Po obědě se vydáváme k dalším vodopádům, kterých je tu nespočetně a stezky vedou nad nimi, pod nimi a někdy i uprostřed nich. Přívozem se člověk dostane na ostrov San Martin kde uvidí pro změnu zase vodopády, ale dá se tu i poležet na pláži, nasbírat jantary či se vykoupat v řece.

Na začátek stezek k vyhlídkám vedou na ostrově docela dlouhé a prudké schody proto je to jedno z mála míst kam se tady nedostanou vozíčkáři. Jinak je tu téměř vše bezbariérové. Úzké, většinou zpevněné, stezky vedou přímo pralesem a člověk tak má možnost pozorovat i místní bohatou zvířenu. Kromě těch motýlů se to tu hemží různým ptactvem, ještěry i ještěrkami, zahlédli jsme i opici a divoké morče. Bohužel, nebo bohudík, ale nic jedovatého nebo jinak nebezpečného.

Ke konci prohlídky už sotva pletu nohama, ale bylo to tu nádherné a to jsme ještě ani neviděli všechno. Odpustili jsme si i výlet lodí pod vodopády jelikož jsem si všimla v jakém – promáčeném - stavu se návštěvníci odtamtud vrací, a nevydali jsme se ani na Macuco trail pralesem, který trvá 3,5 hodiny a je prý moc zajímavý. Vlastně na to ani nebyl čas. Na prohlídku celého argentinského parku se všemi jeho atrakcemi v jediném dni by bylo třeba brzy ráno vstát aby byl člověk u vstupu dříve než v 8 otevřou a nezdržoval se čekáním ve frontě. Ti majetnější se mohou ubytovat přímo v parku, zaplatit si výlet na člunu či terénním autem, možná je i noční výprava k Ďáblovu chřtánu.

Jsme unaveni, ale nadšeni. Z Brazilské strany člověk vidí vodopády jako celek, na Argentinské se dostane až přímo k nim. Nelze říci z které strany je to lepší, ale doporučuji vidět nejdříve brazilskou. Moc ráda bych se sem ještě někdy vrátila.

So 3. říjen 2009, 16:35:15 CEST
eva.lupen
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one