MAGYARLAND CYKLOTOUR 2009

aneb nahoru a dolů maďarským  Zadunajím

Pro většinu lidí je Maďarsko jen Balaton, lázně a hlavně širá rovina. Jenže ona to není tak docela pravda. Když pominu hory na severu při hranici se Slovenskem, které už spousta turistů objevila, je i téměř celé Zadunají více či méně zvlněné a někdy to více znamená i 16% stoupání...

 

 Naše cesta začíná už v Bratislavě a první den odpoledne a druhý dopoledne projíždíme Rakouskem. Většinou jedeme po téměř prázdných silnicích nebo cyklostezkách krajem větrných elektráren a pak podle Neziderského jezera. Jeho okolí je vlastně jakási rakouská puszta. Vypadá to tu úplně stejně jako v té maďarské. Pak jedem přívozem z Illmitzu do městečka Morbish a tam přejíždíme do Maďarska. A hned za hranicemi to začíná - značená cyklotrasa nás svádí na cestu do lesů a kopců. Že mi blbci nezůstali na silnici! Ale je tu hezky.

 Jihozápadně od krásného, památkami oplývajícího města Sopron leží pohoří Löverek, oblíbené výletní místo s rozhlednou, koupalištěm a lázněmi. My, ale po prohlídce města svištíme dál na malebný Köszeg. Jeho centrum nás okouzluje nejen památkami a klidnou atmosférou, ale i výbornou cukrárnou. Stejnojmennou chráněnou krajinou oblastí dojíždíme přes Bozsok do Szombathely, města kterým kdysi procházela Jantarová stezka. Tehdy se jmenovalo Savarie a o jeho nádheře dnes svědčí na dvou místech archeologické vykopávky.

 Další zajímavou památku obdivujeme v Jáku. Je jí ohromný románský kostel sv. Jiří, který byl postaven v letech 1214-1256. Jeho prohlídka trvá asi hodinu a průvodce umí i trochu česky.

 Za městem Körmend se pak stáčíme doprava a značená cyklotrasa nás vede místy po cyklostezce, místy silničkami, klikatě kolem silnice č.8. V Maďarsku se totiž na kole nesmí nejen na dálnice a rychlostní silnice, ale ani na silnice 1. třídy a  některé silnice 2. třídy. Kdo nemá cyklomapu tomu to může docela zkomplikovat cestu. Na cyklomapě (získat se dá v některých infocentrech nebo v centru Maďarská turistika v Praze – www.madarsko.cz) jsou totiž vyznačeny silnice kam se s koly nesmí. Ale je pravda, že někdy se jim člověk stejně nevyhne a nikdy na nás žádné auto netroubilo. Nakonec přejíždíme řeku Rábu a dostáváme se do krásného NP Örségi. Je to tu dost krpálovité, ale krajina jako u nás třeba v Novohradských horách. Opuštěnými silničkami jedeme až do Lenti a dál na Letenye.   

 Vlastně celé západní pohraničí je protkáno sítí značených, většinou terénních cyklotras, takže i majitelé horských kol se tu mohou vyřádit. My, obtěžkáni brašnami, dáváme přednost silnici. Ta z Lenti vede skoro po rovině, ale obklopena je kopci. U hranic s Chorvatskem se pak, u řeky Mura, rozkládá kopcovitý a lesnatý park Muránia.

 Vedlejšími silničkami dojíždíme i do  Nagykanizsy a, v mapě značená v terénu nikoliv, cyklotrasa nás vede do kopců mezi lesy a vinohrady. Jenže je to bahnitá a kamenitá cesta takže pak na Kaposvár pokračujeme radši zase po silnici i když je to také nahoru, dolů, nahoru.

 Ve vsích tu často vede podél silnice nebo po chodníku cyklostezka, ale někdy je to pěkná drncačka. Asi si tu myslej, že se cyklisti vznášej :-).

 Z krásného města Kaposvár jedeme neméně krásnou, ale stále kopcovitou krajinou směrem na Pécs. V cestě máme velmi oblíbené pohoří Mecsek. Je to ideální místo pro pěší tůry a cyklovýlety i pro rodinou rekreaci u místních jezer.

  Nás však žene bouřka takže ani nenavštěvujeme známou krápníkovou jeskyni ve vsi Abaliget a ujíždíme dál. Průtrž mračen nás chytá na vrcholu kopce před dlouhým sjezdem do Pětikostelí – jak Češi Pécsi říkají. To nás tedy pěkně vítá.

 Další den je ovšem naštěstí krásně a my si to její nádherné centrum přeci jen vychutnáme. A to je dobře. Město tu stojí už 2000 let. Bylo vybudováno Římany a jmenovalo se Sopianae. Také je tu spousta památek na 150 let turecké nadvlády v Uhrách. Nejznámější dominantou Pécse je právě mešita paši Gazi Kasima i když dnes už je budovou katolického kostela. Vůbec se nám odtud nechce, ale musíme dál.

 Dostáváme se do známé vinařské oblasti kolem města Villány a zase je to tu nahoru, dolů, tady kolem rybníků, vinohradů a vinných sklípků. Až za městem Bóly začíná podunajská nížina a my uháníme k další důležité zastávce jíž je památník bitvy u Mohácse, který se, ale nachází asi 8 km před městem, kousek za vsí Sátorhely. 29.8.1526 tu změnili i naše dějiny. Turci tady totiž porazili Ludvíka Jagellonského – krále uherského a českého – a na trůn pak usedli Habsburkové. Tenkrát tu padlo na každé z válčících stran přes 16 000 mužů a památník připomíná i jejich padlé koně.

 Dál pokračujeme na, rovněž velice zajímavý, Mohács, kde je bitva také velice připomínána, ale jeho návštěva je nejlepší na konci zimy kdy se tu konná každoroční masopustní karneval (busójárás), kdy městem prochází průvod strašidelných čertích masek.

 Za Dunajem vjíždíme do maďarské Velké nížiny a tady už je totální rovina. Místy dost hrozné silnice se ještě zhoršily. Vyjeté koleje a hrby jsou častým úkazem. Čas se nám krátí, ale chceme se podívat aspoň kousek do puszty tak míříme do NP Kiskunsági, který UNESCO prohlásilo za biorezervaci. Je to oblast slanitých jezer a písečných dun a také mnoha farem věnujících se tradičnímu chovu dobytka. Kromě ovcí, koz a krav je tu k vidění i původní bílý maďarský dlouhorohý skot, šrouborohé ovce nebo kudrnatá prasata.

Je tu i mnoho koňských farem a třeba v Bugacpusztě se denně konají jezdecké přehlídky kde je možné vidět i slavnou „pětku z puszty“ kdy jezdec řídí tři vpředu cválající koně přičemž stojí rozkročen na hřbetech zadních dvou.

 My tam bohužel přijíždíme chvíli po zkončení přehlídky a čekat do dalšího odpoledne se nám nechce a ani už nám nezbývá čas. Raději uháníme dál na Budapešť. Probojovat se jeho rušnými předměstími do centra je sice náročné, ale vyplatí se to. Centrum je skutečně nádherné a stojí za to se tam vracet. Stačí jet podle Dunaje a i tak je čím se kochat. Hradní vrch, Řetězový most, Parlament...

 A Podunajská stezka přes Szentendre - města s téměř středomořskou atmosférou, do Esztergom s překrásnou bazilikou, by byla, nebýt silného protivětru, pěkná tečka za naší cestou.

 

 Koho zajímá kolik jsme tam tentokrát najeli tak je to necelých 1000km. Spali jsme většinou ve stanech nadivoko, párkrát v kempech, jejichž úroveň i ceny jsou velice rozdílné, a nejdražší byl zároveň nejhorší (Romai v Budapešti) a jednou v penzionu (v Pécsi).

 Ceny jídel v levnějších restauracích se pohybují nejčastěji kolem 100Kč, ale spíš víc, ale supermarketů a sámošek je všude dost a běžně se tu koupí i normální chleba. Domluva? Němčina by se hodila :-).

V Maďarsku už jsem byla počtvrté a pořád mi stojí za to se tam vracet.


Fotky k článku najdete na http://eva-lupen.dobrodruh.net/fotogalerie/magyarland-cyklotour-2009.html

So 18. duben 2015, 19:20:54 CEST
eva.lupen
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one