KOLO-KOLOČAVA 2007

Tento cestopis vyšel bez mého vědomí na internetových stránkách časopisu Treking .



KOLO-KOLOČAVA

aneb Zakarpatí na kole

                                     Autor:Eva "Lupen" Vorlová

Před cestou nás všichni strašili, že nás na Ukrajině zabijí, okradou, sežere nás medvěd…, ale je pravda že mi to říkají pokaždé ať už jedu kamkoli. Nic z toho se naštěstí nenaplnilo ani tady.

 

 Po 18-ti hodinové vlakové anabázi se konečně ocitáme v Bardějově. Prší, proto první den

končíme ve Svidníku kde noc přečkáme na ubytovně oděvního učiliště. Dokonce máme stejný pokoj jako jsem tu měla předloni s kamarádkou. Cena 200 Sk/os zůstala stejná. Ráno už je naštěstí pěkně, což mne těší. Konečně vyfotím dřevěné kostelíky v kraji pod Duklou, které jsme minule kvůli dešti vynechaly.

 Na kraji Medzilaborců uhýbáme doprava a stylem krpál nahoru, krpál dolu…(nocleh se tu hledá těžko) šlapeme na Sninu, pak dál na Ubĺu a na hranici. Před námi je bouřka, ale doufáme, že nás mine.  Na hranicích pracně vyplňujeme nějaký papír pro byrokraty, ale naštěstí nás moc nezdržují. Ještě vyměnit peníze a brzy jedeme dál. Hned za hranicemi se zhoršila nejen silnice, ale i vozový park. Velykyj Bereznyj je plný prachu a smogu. Po hlavní, ale dost hrbaté silnici pokračujeme podél řeky Už a kolejí až k Užoku. U řeky nacházíme i tábořiště na noc.

 V Kostrynu nás Maďarští turisté upozorňují na dřevěný monastýr který není ze silnice skoro vidět. Silnice se klikatí spolu Užem a kolejemi, a Už se pomalu zUŽuje až je z něj jen potok. Cestou nás chytá bouřka kterou přečkáváme pod mostkem, ale i dál pak zůstává zataženo a deštivo. A my zrovna uhýbáme na vedlejší silnici na Žděněvo. I když je na mapě zakreslena žlutě není tu po asfaltu ani památky. A po chvíli začínáme stoupat. Kamenitá cesta nás přivádí až na vršek před Roztokou odkud je parádní výhled do kraje. Povrch cesty se ani ve sjezdu nemění, na asfalt najíždíme až někde za Kičernijem a podle řeky Žděnivky svištíme z kopce až do Žděnijeva kde má být levná turbáza Forel. Levná se nám však nezdá, ceny z průvodce vůbec neplatí. Za nejlevnější dvoulůžkový pokoj chtějí 90 hřiven. Jsme zpocení, vymrzlí a všude je mokro tak to bereme. Teplá voda teče a to je hlavní.

 Ráno je polojasno a my musíme do osmi vypadnout protože jsem řekla, že odjedeme v devět a neuvědomila si, že je tu o hodinu víc. Dál jedeme prakticky po rovině až za Verchni Vorota. Pak začíná stoupák děs a hrůza, naštěstí serpentýnama a s výhledy. Už je zase vedro. Na vršku se fotíme u turistického rozcestníku a setkáváme se tu se třemi Poláky, kteří se s bágly chystají na poloninu Boržava. My sešupajdíme prudkým sjezdem do Volovce a po obědě jedeme dál. Silnice je pořád slušná a žádný velký kopec. Z Pylypce je to dokonce mírně z kopce. Jede se pěkně a za chvíli jsme v Mižhirje.

 Hned na kraji jdeme do magazínu nakoupit a zjišťujeme, že je to nejlíp zásobený obchod co jsme potkali. Dokonce i krabičkové taveňáky tu mají, a jogurty Danone. Zásobeni a posilněni uhýbáme na Syněvyr. Na mapě je zase žlutá čára takže čekám opět nějakou kamenitou cestu, ale je tu krásný asfalt. Před námi se tyčí vrcholky hor a Pavel si dělá srandu, že budeme určitě šplhat až tam. Netušíme, že má skoro pravdu. Večer nás chytá v kopci, ale téměř  rovinku na stan nacházíme na, mateřídouškou vonící, louce.

 Ráno je zase pařák a my se ploužíme dál do kopce. Naštěstí jsou tu serpentýny a, jak stoupáme, objevují se nádherné výhledy. Na vršku zjišťujeme, že jsme kousek pod vrcholem Kamjanky, která má 1578m. Ještě si kousek zajíždíme kamenitou cestou trochu výš odkud tušíme lepší výhledy na všechny strany. Původně jsem plánovala jednodenní pěší výstup na některou poloninu, ale to je teď naprosto zbytečné. Poloninu Krásna tu máme jako na dlani.

 Pěkným sjezdem dosvištíme do Syněvyru kde se sháníme po turbáze Těrebla. Ta už od pohledu působí divně. Od silnice k ní vede kamenitá cesta, branka je sice otevřená, ale nikde nikdo. Chvíli okouníme a to už přichází nějaká ženská na které je ovšem vidět, že má upito. Přespat tu prý můžeme zase za těch 90 hřiven za pokoj. Ten je sice čistý, ale ještě, že nejsme nijak nároční. Zdá se nám to předražené, ale chceme jet k Syněvyrskému jezeru a chceme tam jet nalehko, když se pak stejně budeme vracet.Teplá voda prý večer poteče a prasklou žárovku v koupelně měníme s vedlejším pokojem.

V protější kolibě si Pavel dává šašlik, ale nestojí 7, ale 17 hřiven. Se mnou nemasožravcem je to horší, většinou mi rovnou řeknou ne. To však není tento případ, tady jsou ochotní a o hladu nezůstanu. Jak je tu zvykem, každé jídlo dají samostatně na piditalířek. Maso zvlášť, brambory zvlášť, brynzu zvlášť… Ale vždy je to dobré a i pivo nám tu všude chutná.

 Po obědě tedy jedeme k tomu slavnému Syněvyrskému jezeru. Naše „domácí“ se děsí, že prý to je 15km do kopce, ale nám se to zdá skoro po rovině. A krajina je tu jak někde v Kanadě. Nádhera.

 Za Syněvyrskou poljanou ze silnice mizí asfalt a projíždějící auta a autobusy strašně práší. Nejdřív nás skásli každého o hřivnu při vstupu do N.P. a pak o další dvě u parkoviště na odbočce k jezeru. Odtud je to k němu už jen 800m, zato příšerným krpálem takže jsme rádi, že jedeme nalehko. Z jezera jsme pak nakonec zklamaní. Ještě ho objíždíme, ale šumavská jezera, nebo i Konopišťský rybník jsou mnohem hezčí. Je tu spousta hulákajících a rámusících dětí takže se tu moc nezdržujeme a jedeme zpět. Teď teprve zjišťujeme, že to sem opravdu bylo do kopce.

 Ráno pak popojíždíme pár km mírně z kopce a konečně jsme v Koločavě, která je v Česku známá hlavně díky muzikálům Koločava a Balada pro banditu. Navštěvujeme hroby českých četníků za dřevěným kostelíkem, jelikož všechno je jinak a Nikola Šuhaj nebyl žádný hrdina, ale obyčejný zloděj a vrah. Návrší kde je se svým bratrem pohřben je celé oploceno a přes ostnatý drát se mi lézt nechce. Muzeum Ivana Olbrachta je bohužel zrovna zavřené.V  hospodě Četnická stanice kupuji spoustu pohledů a dělám tak radost majitelce, která už  se těší až se to tu bude v létě zase hemžit lidičkami od nás.

 Ještě dopoledne jedeme dál. Bohužel už pryč z hor. Myslela jsem, že když vede silnice po proudu řeky bude to z kopce, ale není. Je to tu dost vlnovkovité a hned za Koločavou mizí i asfalt takže se pomalu drncáme místo abychom lehce svištěli. Cesta vede kolem nějaké přehrady, ta ale není skrze stromy prakticky vůbec vidět. Na nějaké koupání musíme také zapomenout. Na silnici se časem zase objevuje asfalt a začne to přeci jen lépe ubývat.

 Cestou se sháníme po nějaké hospodě na oběd, ale kde nic tu nic a když jo tak neochotná obsluha řekne, že nic bezmasého nemají. V Čumalovu na poslední chvíli zahlédnu hospůdku obloženou naloženými koly. Kdo jiný než Češi. Jedou stejnou trasu, ale opačně. Příjemná a česky rozumící majitelka mi bez masa nabízí třeba pelmeně s tvarohem. Pavel si je dává taky tak si hned říkáme o porci navíc, jelikož už víme že jedna nestačí. Kluci od Kolína se ládují také. Vzájemně se informujeme jak to vypadá dál. Já si myslím, že náš směr trasy je lepší. Stoupání bylo vždy o moc kratší než sjezdy. Loučíme se a každý jedeme svým směrem dál.

 My sjíždíme do Buštyna, kde se drncáme pro změnu po dlažebních kostkách, a po novém asfaltovém povrchu pak uhýbáme na Vyškovo. Cestou přejíždíme Tisu a za mostem zkoušíme najít na jejím břehu místo na táboření, ale je to tu samý šutr. Tak jedeme naprostou rovinou dál. Všude jsou jen pole a pole. Trochu vhodné místečko nacházíme až po dlouhém hledání několik km před Chustem. Už je skoro tma. Ráno ujedeme pár km a míjíme nějaký hotel. To je zákon schválnosti. Stejně jako když přes den potkáváme spoustu krásných míst na táboření, ale jak se přiblíží večer tak kde nic tu nic.

 V Chustu potkáváme první sámošku a opět dlažební kostky. Pak uhýbáme na Vynohradiv a do cesty se nám staví kopec. Slunko pálí jak divé takže to moc příjemné není. Město je pak takové roztahané a centrum tvoří dvě souběžné ulice. Po obědě jedeme na Vylok a Berehovo a cestou nás chytá bouřka. Schováváme se v Bene na zastávce autobusu, uvnitř pěkně malované, zvenku oprýskané, a potom za stále hrozícího deště jedeme dál.

 V Berehovu se sháníme po nějaké turbáze, zkouším ukrajinské slovíčko deševe = levný, ale paní mi vůbec nerozumí. Až když použiji „nie drahý“ pochopí a posílá nás do Sportbázy Zakarpatija. Nocleh tu stojí 50 hřiven na osobu, ale pokoj i koupelna jsou slušné a je tu i funkční televize. S koly opět není žádný problém. Zamknou je ve skladu. (V Těreble jsme je měli dokonce na pokoji.)

 Ráno ještě mrholí, ale když vyjíždíme už se dělá hezky. Krajina je stále naprostá rovina a vesnice takové, že člověk ani nepozná jestli je v Maďarsku, Rumunsku nebo na Ukrajině. Ani nevíme jak, ale nějak jsme minuli odbočku v Malé Dobroni a dojeli tak až do Čopu. Provoz tu, ale není téměř žádný, asfalt je pěkný, tak je to jedno. Na Užhorod také uháníme po krásné E573 z které uhýbáme až v Sjurte a za vsí pak hledáme v polích plácek na stan. Je sice málo hodin, ale nechceme do města přijet večer tak se raději opalujeme. Už jsme jako dvě zebry tak ať se to trochu srovná.

 Dopoledne dojíždíme do Užhorodu, kde je provoz úplně příšerný a předpisy asi nikdo nedodržuje. Jedeme se podívat na zámek a pak raději rychle pryč. Všude se válí spousta odpadků, ale není se co divit když na vlastní oči vidíme chlápka v obleku s diplomatkou v ruce jak odhazuje papír na zem.

 Blížíme se k hraničnímu přechodu a okolostojící na nás začínají pokřikovat, že nás tudy nepustí. Nechceme jim však věřit tak se ptáme přímo na celnici, ale opravdu to tudy na kole nejde. A přechod do Ubĺy je kvůli rekonstrukci zavřený. Nový pěší přechod je prý asi o 20km jižněji ve vsi Maly Selmenci. Kšeftmani se nám snaží vnutit nejen výměnu hřiven za Sk, ale i odvoz autem, že prý to sami nenajdeme. My však máme dost času a dobrou mapu tak jim dáváme sbohem a uháníme zpět do Užhorodu. Hlavní silnice jsou tu naštěstí dobře značené takže si ještě dáváme moc dobrou točenou zmrzku a po E573 svištíme zpět na Čop. Vítr nám fouká do zad takže to jede skoro samo.

 V Sjurte dnes odbočíme na druhou stranu a za chvíli jsme na hranicích. Je tu však z obou stran plno pěšáků. Slováci prý mají rozbitý počítač. My nemáme nic k proclení takže nás, po krátkém výslechu jestli něco přeci jen nepřevážíme, pouštějí. Ráno jsme se radovali jak v klidu dojedeme na Zemplínskou šíravu, ale teď to máme proti větru a o 40km navíc takže tam přijíždíme až večer. Odbočujeme hned na kraji do RS BIELA HORA a nacházíme tu skvělé lidičky. Máme jen hřivny a eura, ale nic není problém.

Poslední den si dopoledne užíváme klidu na šíravě a po obědě jedeme kolem Vinianského jezera asfaltečkou přes Vihorlatské vrchy do Porúbky a sešupem do Humenného odkud nám večer jede vlak.

 Za 11 dní jsme našlapali 735 km (bez jediného defektu!) a poznali, že Ukrajinské Karpaty jsou nádherné, ale města už tak ne. Jídlo bylo všude levné, s ubytováním to bylo horší. Nejvíce nám však vadili ty všudepřítomné odpadky a smog ve městech (prodávají tu ještě i benzín o 76 oktanech).  S rozbitými silnicemi jsme počítali, ale že to bude o tolik horší než v Rumunsku jsme nečekali. Nikdo nás nepřepadl, ani se nás nepokusil okrást takže to byl vlasně docela fajn vandr.

fotky z vandru najdete zde:

Čt 10. červenec 2008, 18:49:39 CEST
eva.lupen
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one