Dámská jízda na Kap Arkona

BALTIC 2003

aneb dámská jízda na Kap Arkona

text a foto: Eva Vorlová

Od cesty Polskem nás odrazovaly různé zvěsti od známých i neznámých. Že prý jsou tam hrozné silnice, tekoucí asfalt, studené moře, nudná krajina a stálý ledový vítr. Určitě nás tam někdo zabije, okrade apod. Samotný tři ženský, to je nápad! My se rozhodly přesvědčit se o tom na vlastní kůži. Přece nás tam nemůže potkat nic, co by se nám nemohlo přihodit i u nás. Chtěly jsme si zajet k moři a Polskem je to nejblíže a cesta není náročná. Navíc je tam oproti ostatním zemím levně. Naším hlavním cílem bylo dojet k moři, ale cílem v nějž jsme doufaly, ale nevěděly, zda to v omezeném čase zvládneme, byl mys Arkona na německé Rujaně. Proto Baltic a ne Kap Arkona. A to, že ženský neuměj číst v mapách, je naprostý nesmysl. Většinou jen nemají potřebu se to naučit.


Cesta začíná jízdou vlakem do Tanvaldu, odkud pak vyrážíme už na kolech směr Harrachov. Je strašné vedro a to nás pak provází prakticky celou cestu. Kopce k hranicím nám dávají pěkně zabrat, už se těšíme na polskou rovinu. Máme jen trochu obavy z celníků, o kterých jsme také slyšely různé nedobré zvěsti. Jestli zapůsobil „ženský šarm“, to nevíme, ale projíždíme bez problémů. Silnice za hranicemi je pěkná, pořád čekáme, kdy se to zhorší a ono nic. Cestou na Swieradów Zdrój potkáváme dva polské cykloturisty. Starší z nich se chystá na tříměsíční cestu po Evropě. Na jedné noze má od kolena dolů protézu! Má náš upřímný obdiv. První den končíme ve stodole u dobrých lidí. Přeci jen se nám to zdá bezpečnější než nocování v přírodě. Mimoto je tu skoro všude zakázán vstup do lesa, protože kvůli suchu hrozí nebezpečí požáru.

Vaříme si každá sama. Já jako obvykle těstoviny Panzani. Dneska nasladko, s Grankem. Můj cestovní jídelníček se se zkušenostmi dost měnil, až jsem skončila u snídaně chleba s „Nutelou“, k obědu sýr nebo rybičky a k večeři (když se mi chce vařit) těstoviny na různé způsoby. Jelikož jsem asi výjimka a bez mléka se dlouho neobejdu, dávám si k snídani buď krabičkové mlíčko nebo se mi osvědčila Bikava.
Polsko se nám zatím líbí. Žádná nepříjemná rovina a silnice jsou mnohem lepší než ty naše. A krajina je tu jako u nás, třeba na Českolipsku. Koupeme se v řece Bóbr a děláme první nákupy. Příjemným zjištěním je, že je tu ještě o něco levněji než doma a otevřeno je tu i o víkendech od rána do noci. Silnice jsou pořád pěkné, jen v některých vesnicích jsou dlážděné kostkami nebo kameny. Prý pozůstatek po Němcích. Udivuje nás, že tu mají prosklené zastávky autobusu a ještě jsme nepotkaly žádnou rozbitou. I kolem silnic je tu čisto.
Příští den v Sulecinu koukám, kolik tu stojí rowery (jízdní kola). Obyčejná kolem 500 zlotých, přičemž 1 Zl = asi 7,50 Kč. Kola Author tu stojí v přepočtu úplně stejně jako u nás.
Přes řeku Wartu se převážíme přívozem. I když má převozník už po pracovní době, bez řečí nás za 1 Zl převáží.
Ve městě Witnica zastavujeme hned u prvního sklepu (obchodu) a kupujeme si zmrzku. Když prodavač slyší, odkud kam jedeme, obdarovává nás jogurty, mapou Polska (i když úplně tu samou už máme) a lízátky. Nevěříme! Večer nám hned první člověk, kterého potkáváme, nabízí sprchu a místo na stany. Nakonec nám ještě dává mapy místních cyklotras a plyšové medvídky. Koukáme!

Do Štětína přijíždíme po najetí 422 km čtvrtý den večer. Ač je to škoda, nejedeme do centra, ale hledáme odbočku k hraničnímu přechodu Lubieszyn a už máme pocit, že jsme ji musely minout, protože jedeme Štětínem nějak moc dlouho. Ptáme se kolemjdoucího na cestu, kde máme odbočit. Směrovka nikde žádná. Naviguje nás však špatně, takže se ocitáme místo v Lubieszynu v Kolbaskowu. No nic, někde uhneme. Už je ale dost pozdě večer. Pak děláme neuvěřitelnou věc: uprostřed křižovatky je studna s pumpou, jdu se opláchnout a zjišťuji, že z ní teče úplně horká voda. Tak si tu myjeme i vlasy. Lidi kolem nevěřej!
Začalo se stmívat, a tak hledáme nocleh ještě před hranicemi. Neuvěřitelně končíme v novostavbě, kam nás pustili dva dělníci. Smíme se vysprchovat a spíme v čerstvě vybílené ložnici, na nové manželské posteli. Samy! Dělníci spali v přízemí a vůbec nás neobtěžovali.
Ráno přejíždíme hranice do Německa. Za nimi je to tu všude stejné: nakrátko střižené trávníky a na zahrádkách ufouni, trpaslíci a podobné hrůzy. Po cyklostezkách podél silnic se ale jede parádně. Škoda, že nejsou všude.
Nocujeme prvně ve stanech v přírodě a ověřily jsme si, že Němci jsou studený čumáci, co se bojí, že jim pošlapeme jejich „namilimetrypřesně“ střižené trávníky.
Ač jsme tři, stany máme dva, i když bychom se vešly do jednoho. Ale není nad pohodlí a trochu soukromí. On stan pro tři je většinou s bídou pro dva. Tři už by se tísnili a za chvíli by si asi dost lezli na nervy.

Ráno jedem do Greifswaldu, což je nádherné město se spoustou památek. Cyklisty se to tu jen hemží, ale skoro všichni tu jezdí na citybikách. Na Stralsund musíme jet po staré kostkaté silnici, protože nová (souběžná) je jen pro motorová vozidla a Němci jsou na tohle dost hákliví. Taky cyklistu nepředjedou, pokud proti něco jede nebo je to tam nepřehledné. To se za námi vlekli i třeba několik km. Já vím, je to bezpečnější, ale mne to docela vadilo, když jsem měla auto pořád za zády. Původně jsme chtěly přejet na Rujanu až ve Stralsundu, ale dostaly jsme radu, ať jedeme raději přívozem ze Stahlbrodu. Na mostě je prý hrozný provoz. Z městečka Reinberg uhýbáme k přívozu opět po cyklostezce.
Jedeme a zčistajasna je před námi MOŘE! Úplně nečekaně. Přívozem, kde dostáváme hromadnou slevu, takže to vychází na 1,70 euro na osobu, se převážíme na ostrov. Jsme v zajetí euforie. Připadá nám neskutečné, že jsme sem dojely vlastními silami. Je to nádherný pocit! Hned za přívozem zkoušíme moře. Nijak moc studené není, ale třeba je to tím vedrem.
Po příjemném koupání směřujeme dál na Garz, Samtens, Gingst a Trent. Pomalu se blížíme k vrcholu naší cesty.

V 8 hodin večer, šestý den cesty, po najetí 660 km, stojíme na mysu Arkona. Nejzazší bod expedice BALTIC 2003 byl úspěšně dosažen! Je vlahý podvečer, hrozící bouřka se nám vyhnula, ale bohužel je zataženo. Přesto je tu neskutečně nádherně. Stan jsme si postavily přímo nad křídovým útesem, pod rozhlednou s muzeem. A je tu klid a pohoda.
Ráno se trochu podivujeme nad tím, že nás nikdo nepřišel vyhodit, a jdeme si pořádně prohlédnout celý mys. Vystupujeme na vyhlídky, sluníčko opět svítí, křídové útesy pod námi, prostě nádhera. Podél cyklostezky nacházíme přístřešky, kde jsme mohly krásně přespat. Ale co, nám se taky spalo fajn.
Dál jsme uvažovali jet podél pobřeží, ale zčistajasna se tu objevily mraky turistů a jsou jich snad tisíce. A stále přijíždějí další a další. Šílený! Vzdáváme to a radši jedeme zpět po silnici do Altenkirchen. Škoda, podél pobřeží by to bylo jistě mnohem hezčí.
Dalším naším cílem je poloostrov Jasmund. Ten je ale strašně kopcovitý. Následující supersjezd do města Sassnitz nás docela potěšil, za to hrozná silnice na Putbus už tolik ne. To nejsou kostky, ale zabudovaný šutry. Rujanu opouštíme opět přívozem, za kterým si hledáme místo na stany. Aspoň trochu rovnej plácek, vysbírat šišky, klacíky, kamení, aby se člověk pohodlně vyspal.

Rujanu máme za sebou, ale od moře se ještě nehrneme. Z Greifswaldu uhýbáme do pěkného přístavního městečka Wieck, kde je zajímavý zvedací most v holandském stylu. Děvčata se jdou koupat, já radši v přístavu koukám na lodě. Takové 2 roky prázdnin by nebyly k zahození… No nic, konec snění, šlapeme dál.
Přes další zajímavý most se dostáváme na ostrov Usedom. Ze Zinnnowitzu vede až do Ahlbecku pěkná cyklostezka podél pobřeží, ale pozor, je i pro pěší. Hranice do Svinoústí přejíždíme opět bez problémů. Nocujeme v lese na kraji města, nedaleko pláže a spí se tu skvěle. Komáři, kteří nás večer obtěžovali, se naštěstí do stanů nedostali.
Na Miedzyzdroje vede krásná silnice se širokou krajnicí, kde můžeme jet vedle sebe a nikdo na nás netroubí. Paráda! Za městem pak zajíždíme k zubří rezervaci, ale zvířata jsou dnes stejně jako my přichcíplá vedrem. Večer projíždíme moc pěkné město Trzebiatów a míříme k jezeru Reśko. To je však strašně špinavé a spát se u něj nedá. Dnes nakonec nocujeme o kus dál, v lesíku, za dunou opuštěné pláže. Nějak se zatáhlo a bouřící moře je slyšet až do stanů.
A to ráno! Slunko už zase svítí, v noci byla bouřka a teď to strašně fouká, takže je moře rozbouřené a písek se valí po pláži tak, že je úplně hladká a stopy to hned zavívá. Nepopsatelná nádhera!

Za chvíli budeme v Kolobřehu. Při jízdě do přístavu mi něco ruplo v zadním kole. Hm, praskla mi zadní osa. Mám štěstí, že nebyla potměšilá a věděla, kde prasknout. S pomocí taxikáře nacházíme opravnu, značkovou prodejnu Author. Za 20 zlotých mám kolo asi za 3/4 hodiny opět pojízdné. Prohlížíme si přístav, ale všude je hrozně turistů, tak to obracíme ven z města. Už definitivně pryč od moře. Dneska to teda fičí úplně strašně. Bohužel ne od moře a nám do zad, ale přímo z Německa. A ke všemu je to tu docela kopcovité. Večer jsme dost utahané, ale máme opět štěstí na lidi. Stanujeme u nich na zahradě a oni speciálně pro nás ohřívají vodu na sprchování. Dokonce jsme pozvané na příští rok na víc dní. Prostě pohoda. Moc milá rodina.
Ráno pokračujeme na Drawsko Pomorskie. Už zase pálí slunce a za chvíli se opět koupeme ve vlastním potu, protože je to tu pořád nahoru, dolu, nahoru, dolu… Pak, že je Polsko placka. Pak bohužel uhýbáme na Dobiegniew, což je ovšem velká chyba, jak posléze zjišťujeme, protože asfalt přechází v zabudované kameny, po kterých se jet nedá. A krajnice je tvořena místy dost hlubokým pískem. Je to vysloveně několik kilometrů utrpení. Ale co by člověk chtěl od nějaké zapadlé silničky v Drawienskim NP.
Za Drezdenkem je konečně rovina. Mně se líbí, jak to pěkně odsejpá, ale děvčata mají radši kopečky. Cestou na Trzciel má Jana první a poslední defekt této cesty. Jelikož jsme to nevěděly a ujely jí, musela vyměnit píchlou duši v zadním kole sama. Ale zvládla to dobře, jen u nejbližší benzinky ho musí ještě dofouknout. Minipumpičkou kolo většina ženských dotvrda nenapumpuje.
Navečer nás čeká překvapení v podobě Parowozowni Wolsztyn, což je vlastně depo parních lokomotiv. Je jich tu plno, od těch vyšperkovaných až po vraky. Asi jsou tu všechny parní lokomotivy Polska. A u koho se dneska ubytujeme? Do oka nám padl třešňový sad. Majitelé nám nejen dovolili postavit stany, ale ještě jsme se mohly dosyta nacpat třešněmi a jahodami.
Walbrzychu jsme se chtěly vyhnout a místo toho nás lidi nanavigovali pro změnu přímo do města. Následoval nejhorší úsek cesty Polskem. Velkým městem, šíleným provozem s kamiony a pak stále po hlavní silnici k hraničnímu přechodu Goliňsk, hrozným předměstím a ještě k tomu krpál z města a hrbolatá silnice dolu. Děs a hrůza! Kdo vidí tohle, tak se nedivím, že ho to odradí od celého Polska. Na hranicích vše opět probíhá v pohodě. V Meziměstí pak máme najeto celkových 1522 km. Je mi líto, že už to skončilo, ale musíme se rozloučit a rozjet se k domovům.

Nevím, jestli jsme měly prostě jen štěstí nebo se všichni v názorech o Polsku pletou. Možná k nám byli lidi vstřícní proto, že jsme byly samotný ženský a kdyby s námi byl chlap, tak by tak ochotní nebyli. Ale nikde jsme nějaké vedlejší úmysly nepozorovaly. Spíš si chtěli popovídat o tom, jak je to u nás. My byly z Polska nadšený. Lidi skvělí a silnice, až na výjimky, víc než dobrý. (Jen ptát se na cestu nemá většinou moc cenu.) Jediným problémem tak byla naše rozdílná výkonnost a z toho pramenící potíže, ale to je asi vždy, když jede více lidí spolu. Každému vyhovuje něco jiného a nezbývá než dělat kompromisy. A my jsme se ke všemu před cestou skoro neznaly. Ono sehnat ženskou ochotnou k takovéhle akci není žádná sranda. (A jet s klukem to by se zas nelíbilo našim milým.) Ale jet sólo? Člověk se sice nemusí nikomu přizpůsobovat, ale - nehledě na bezpečnost - zase chybí možnost podělit se o dojmy a pocity. Co je lepší?

Čt 17. červenec 2008, 18:39:10 CEST
eva.lupen
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one