BALATONIE 2004

Dámská jízda Maďarskem

BALATONIE 2004


aneb dámská jízda Maďarskem

autor:EVA "Lupen" VORLOVÁ
 Naše cesta začíná přejezdem Dunaje přes obnovený most Marie Valerie ze slovenského Štúrova do maďarské Esztergom (česky Ostřihomi). Přes řeku je krásný výhled na symbol města, největší kostel v Maďarsku, katedrálu sv. Štěpána.Po prohlídce hradního areálu míříme k další známé památce a ujíždíme směrem na Visegrád. Bohužel se dosud jasná obloha zatahuje a blíží se bouřka. Ve Visegrádu stále slušně leje, takže návštěvu hradu s krásnou vyhlídkou na Dunaj vzdáváme a spokojujeme se s pohledem zdola.
Stále podle Dunaje dojíždíme do Szentendre. Tady naštěstí přestává pršet, takže prohlídce tohoto krásného historického městečka s nápadnou středomořskou atmosférou nic nebrání. V křivolakých úzkých uličkách se však s naloženými koly mezi turisty sotva proplétáme. Cesta z něj je už ovšem horší. Vede odtud sice cyklostezka, ale ta má dosti hrbolatý povrch, takže po příjezdu do Budapešti jsme celé vydrncané. Na kraji hlavního města pak sháníme, kde se utáboříme. Kempy jsou tu sice slušné, ale pro nás dost drahé, takže nakonec končíme v lesíku na břehu Dunaje a až na mračna dotěrných komárů je to fajn.
Brzy ráno už míříme podél řeky do centra. Jsou tu značené cyklostezky, a ač se občas vyhýbají staveništím a značky místy mizí, už po chvíli jsme v historické části metropole. A ta je opravdu nádherná. Pro nedostatek času jedeme jen po nábřeží a okolními památkami se kocháme jen odtud, ale i tak nás Budapešť uchvátila. Škoda že známý Parlament je zrovna v lešení. Z Budy do Pešti přejíždíme po krásném řetězovém mostě z r. 1849 a po proudu řeky jedeme dál. Vůbec se nám odtud nechce – na prohlídku tohoto krásného města je lépe si rezervovat alespoň dva dny – musíme však najít tu správnou silnici a za odpoledne se vymotat ven.
Před Ráckeve nás opět chytá déšť a večer stále ještě prší. Nechce se nám stavět stany a motel je moc drahý, tak se na radu místních ubytováváme v penzionu za 3500 Huf (3000 Huf = asi 400 korun) za dvojlůžák se sprchou, WC a televizí. Jsme rády, že jsme v suchu, ač dole řve hudba dlouho do noci.
Ráno stále prší a podle předpovědi v TV bude ještě hodně dlouho, proto se rozhodujeme nejet podle Dunaje až do Mohácse, ale uhnout z Kalocsi rovnou na Pécs. Před Kalocsou naštěstí opět přestává pršet a my si tak v klidu můžeme prohlédnout místní zajímavosti. Mezi největší z nich jistě patří zdejší nádraží z r. 1882, zvenku i zevnitř zdobené pestrobarevnými  ornamenty.
Hledáme nějakou lidovější restauraci, abychom konečně ochutnaly některou místní specialitu, ale všude jsou jen samé pizzerie nebo luxusní restaurace pro nóbl hosty. Nakonec však máme štěstí a jednu zapadlou, ale slušnou hospůdku  nacházíme. Halászlé sice nemají, ale dávám si smažený květák s rýží a tatarkou, což je sice zvláštní kombinace, ale je to dobré. Moje cyklistická kolegyně zkouší nějaký guláš, ale moc jí to nechutná.
Po pěkné cyklostezce pak míříme na Gerjem k přívozu přes Dunaj. Jižněji je prý sice nově otevřený most, ale jízda přívozem se nám zdá zajímavější. Slušnou silničkou přijíždíme do Tolny a pak se najednou ocitáme na silnici pro motorová vozidla. Kola na ni nesmí, což se bohužel z naší mapy nedalo poznat. Uhýbáme tedy do Szekszárdu, kde ovšem zjišťujeme, že odtud není úniku. Všichni lidi nás na Pécs posílají po té silnici, na kterou nesmíme. Už je dost pozdě a ke všemu se zase zatáhlo, proto jedeme kousek po té hlavní, a když si všímáme malé posekané loučky u potoka, uhýbáme tam. Stavíme stany a začíná pršet. Co nenamoklo, to navlhlo.
A ráno stále prší. Bouráme stany – v dešti je to hrůza, ale co se dá dělat. Tohle je odvrácená strana cykloturistiky. Jelikož bychom se odtud na Pécs dostaly jen šílenou oklikou, vzdáváme ji a rozhodujeme se jet dál po té hlavní do Bonyhádu a tam uhnout rovnou na Kaposvár. Jízda je ovšem v tomhle lijáku a provozu hrozná, takže když potkáváme odbočku na Siófok, uhýbáme přímo k Balatonu.
Tady už vjíždíme do vrchoviny a až k Balatonu je to stále nahoru, dolů, nahoru… V městečku Högyesz děláme polední pauzu. Morálka výrazně poklesla. Strašně leje, takže se k další jízdě musíme povzbuzovat z placatky ferneta. Při představě, že večer polezeme do těch promáčených stanů, se shodujeme, že se předtím budeme muset opít. Před Siófokem přestává pršet.  Strážný anděl asi vyslyšel naše prosby a my nacházíme levný kemp s chatkama za 3000 Huf. Chatka má i přístřešek, kde se dají sušit stany, a my jsme šťastné, že jsme v suchu, protože venku už opět leje.
Ráno stále prší a my se musíme dlouho přemlouvat, abychom vyrazily na okružní jízdu kolem Balatonu. V tomhle počasí nám připadá jako větší Lipno. Projíždíme takřka opuštěná letoviska a jízda nás ani moc netěší. Alespoň že odpoledne zas přestává pršet. Podle mapy kempů, kterou jsme získaly zdarma v jednom z infocenter, hledáme, kde dnes strávíme noc. Jenže všechny kempy, které potkáváme, jsou podle nás předražené. Stavět stan za cenu, za kterou jsme předtím spaly v chatce, se nám teda nechce.
Jedeme dál a přijíždíme na další adresu označenou v mapě jako kemp. Pod tímto číslem je ovšem jen nějaký rodinný domek se zahradou. Po domluvě s majitelem – rukama, nohama a za použití slovíček asi pěti evropských jazyků (řeči neovládáme my, oni ano) – končíme ubytované v pokoji u nich v domě za cenu té chatky v kempu. Sláva, nezmoknem! Už zase totiž leje. Také se dozvídáme, že kemp tu sice provozují, ale pouze o prázdninách.
Ráno konečně neprší, a než jsme se nadály, jsme v Készthely, kde je krásný zámek – třetí největší v zemi. Konečně si také dávám slavnou halászlé, ale moc mne neuchvátila. Kam se hrabe na hustou českou rybí polévku. Vyjíždíme z města a nevěříme vlastním očím!
Po dlouhých dnech deště konečně vysvítá slunce. Všechno je najednou nějaké hezčí. S úsměvem projíždíme pod zříceninou hradu Szigliget na kopci, ale šplhat se nám tam nechce. Raději jedeme dál kolem krásné stolové hory Badacsony, známé dominanty Balatonu. Je skoro jasno, tak si večer hledáme plácek na stany, ale tady je to problém, protože je tu takřka plynulá zástavba. Nakonec se ocitáme opět v ještě zavřeném kempu, kam nás pustil hodný správce. Ani stany nemusíme stavět, protože jsou tu takové ty maxistany, co pamatujeme z pionýrských táborů. Na betonovou podlahu nám chlápek pokládá dřevěné podlážky a na ně ještě molitanové matrace. A než jsme se umyly, máme tu natažený i prodlužovák se žárovkou. Zíráme a nevěříme. Zjišťujeme, že i mezi Maďary, se kterými se prý nedá domluvit (dá!), se najdou skvělí lidé.
Konečně slunečným ránem jedeme podél pobřeží Balatonu dál krajem vinic. Ochutnáváme třešňový závin a je opravdu vynikající. V Zánce se pak loučíme s „maďarským mořem“ a vjíždíme do kraje kopečků. Také si vyjíždíme krpál k čedičovým sloupům Hegyestü. Za prohlídku se tu platí, ale když už jsme si to vyšláply… Než jsme se nadály, jsme zase dole. Překrásnou kotlinou Káli ujíždíme mezi vyhaslými vulkány k Tapolce. Tam navštěvujeme místní pozoruhodnost, jíž je jeskyně Tavas s podzemním jezerem. Tam vás posadí do loďky, do ruky vám dají pádlo a nechají osudu. Ale aspoň je legrace.
Stany tentokrát stavíme na dohled hradu Sümeg a další den svištíme do Sárváru se známými lázněmi. Ve většině vesniček následujících směrem k hranicím je plno stánků se suvenýry, jako jsou trpaslíci, dřevění čápi, keramika a samozřejmě různé papriky a výrobky z nich. Nakonec neodoláme a také si věnec papriček kupujeme. Na kole to vypadá moc pěkně.
Tady naše cykloputování Maďarskem končí. Ač nás skoro celou dobu provázel déšť, jsme obě rády, že jsme ho navštívily, a vypadá to, že to nebylo naposled.

Před pár lety jsem Maďarsko navštívila s jednou cestovní kanceláří a přesvědčila se, že to není jenom placka, jak se mnozí domnívají. Projížděli jsme nalehko severem země nedaleko slovenských hranic přes pohoří Cserhát, Mátra, Bükk a Zemplín, která jsou sice vysoká jen 600–900 m, ale serpentiny, které je překonávají, jsou docela náročné. Krajina je  tu ale opravdu nádherná. Kdo nemá rád rovinu, bude ve zdejších končinách ve svém živlu.

Čt 17. červenec 2008, 19:04:16 CEST
eva.lupen
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one