APUSENI-PUSZTA 2010

aneb z Karpat do puszty

Tenhle cyklovandr měl být původně pouze Rumunskem a Maďarsko jsme měli jen profrčet v jeho nejvýchodnějším cípu, ale počasí to zařídilo jinak a nakonec to bylo i tak fajn.


Start naší cesty máme ve východoslovenských Herl´anech, proslulých studeným gejzírem, kde u známých necháváme auto. Na kolech jedeme do Ruskova na nádraží a vlakem popojíždíme do Slovenského Nového města ve, kterém přejedeme most a jsme v maďarském Sátoraljaújhély. Je sobota, směnárny jsou zavřené, takže musíme vybrat z bankomatu. To je naštěstí bez problémů, i když se to prodraží.

Odtud se pak vymotáváme na Zemplénagárd. Klikatící se silnice nás vede kolem zaplavených polí, lesů a zahrad, přes rozvodněný Bodrog, městečko Pácin se zámkem a v Zemplénagárdu uhýbáme k přívozu (300Huf/2 lidi+kola) přes Tiszu. Cesta je místy pod vodou, ale přívoz jezdí. Horší je to večer s hledáním místa na spaní, protože všude stojí voda. Nakonec končíme na hřbitově. No co, byl na vyvýšenině a bylo tam sucho.

Další den ujíždíme na Vasárosnamény a dál na Fehérgyarmat. Počasí se začíná kazit, občas i sprchne. Projíždíme vesnice kde jsou čápi skoro na každém sloupu a 400Huf nás stojí další přívoz. Bouřky se honí jedna za druhou. Spát jsme chtěli v kempu v Nagyszekeres, ale je zrušený, takže další hřbitov to jistí.

Příští den už neprší a my svištíme po naprosto rovné silnici a, z poslední vesnice, po souběžné, stejně rovné, ale zarostlé, cyklostezce k hranicím s Rumunskem. Za hranicemi už cyklostezka není a po silnici (pořád rovné) jezdí dost kamionů. Ve městě Satu Mare je provoz ještě horší, tak jen měníme peníze, něco málo nakupujeme a radši jedeme dál na Păuleşti a podél řeky Someş dál. Tady už to není tak frekventované, ale občas nějaký kamion zatroubí.

Z počátku ani nevidíme rozdíl Maďarsko/Rumunsko – vesnice vypadají skoro stejně – jen tu jezdí víc povozů a o hodně víc Dacií. Vlevo máme hory, ale jedeme stále po rovině a později mírně zvlněnou krajinou. Protože zase začíná pršet, sháníme nějaké ubytování. Všude tu, stejně jako v Maďarsku, stojí voda a hřbitovy tu mají zarostlé. Nakonec spíme v Arduşatu u místních lidí.

Ráno, sotva jsme vyjeli, už zase prší. Berem si pláštěnky a největší ceďáky přečkáváme na zastávkách. Kličkujeme mezidírama nebo drncáme po betonce, ale zas tak hrozné to není. Podle mapy jedeme stále podél řeky Someş, ale vidět není. Až v Ulmeni najednou sjíždíme do údolí a až do Jibou jedeme vedle řeky.

Protože prší končíme v chatce v areálu Baile Jibou, kam nás poslali ve městě po dotazu na levné ubytování. Jsou to lázně a v areálu jsou nejen chatky, ale i hotel a restaurace. Chatka nás stojí 50lei a máme v tom i koupel v léčivé vodě. Super.

Ráno se dělá hezky a my míříme na Dej. Protože nechceme jet po hlavní silnici uhýbáme na vedlejší, která je také na Dej, ale přes Gârbou. Auta vymizely a silnice začíná kopcovatět. Jedeme sice nahoru, dolů přes šílené kopce, ale krajina kolem je moc pěkná. A sluníčko se činí. Obří kopec je i za vsí Cernuc až k odbočce kde se silnice dělí na Dej a Cluj. My jedeme na Cluj ještě chvíli do kopce a pak zase dolů. Vesnice před Kluží se pomalu stávají jejím předměstím. Je tam všude plno nových domů, spíš se dá říct rezidencí, ale příjezd do města po téhle silnici je dost šílený. Dosud téměř nulový provoz náhle zhoustl a z celkem slušné silnice je díratá polňačka. Jak to ti lidé z rezidencí mohou snést?!

Blíží se večer a tak míříme rovnou do kempu Făget, který dost vychválili v průvodci a má být 4km za městem směrem na Turdu. Jenže v průvodci už nepíšou, že z centra je to na jeho kraj asi 10km a to ještě do šíleného krpálu. A směrovky na Turdu tu nikde nejsou, protože je to silnice na Bukurešť. Aspoň, že na kraji města je odbočka na Ciurillu a ke kempu dobře značená. Chatka tu, ale stojí 73lei a za stan+2lidi chtěj 20lei (1 leu = cc 6Kč).

Ráno se zas motáme z města směrem na Oradeu. Po hlavní silnici, naštěstí s širokou krajnicí, dojíždíme přes Floreşti do Gilău a tam uhýbáme na Mărişel. Zprvu jedeme kolem jedné přehrady za druhou, chvíli do kopce, chvíli z kopce. Ze vsi Ruseşti ovšem začíná šílené, krpálovité stoupání, které trvá až do Mărişel. Je nekonečné a počasí se zase zhoršilo. Později sice začínají být pěkné výhledy, ale zato se citelně ochlazuje. Nahoře, ve výšce 1250m, kde horská osada leží, je pouhých 9°C. Naštěstí je tu šikovný penzionek kde mají pokoje i s koupelnou a TV za 80 lei. V sezoně je samozřejmě nabídka ubytování mnohem větší.

Další den je pořád mizerné počasí, chvílema i mrholí, takže si krásy hor moc neužíváme. Proto se rozhodujeme nejet kolem přehrady přes Poiana Horea, ale uhnout rovnou na Beliş. Kdoví jestli je to tam v tomhle počasí průjezdné.

Vjíždíme do NP Apuseni a svištíme dolů k přehradě Fântânelor a pak zase stoupáme na Beliş. Odpoledne naštěstí pršet přestává a tak před vsí Călata uhýbáme doleva na Buteni a Mărgău. A pak zase stoupáme a stoupáme. Výhledy jsou, ale pěkné. Od Mărgău je i pěkný výhled na Vlădeasu (1836 m.n.m.), ale vrcholek je v mracích. Ve Scrindu na rozcestí, doleva na Rachiţele a vpravo na Săcuieu, jedeme doprava po horší cestě, ale pořád mírně z kopce, podél potoka Calata. Na silnici přes Rachiţele je opravdu nějaké omezení, na rozcestí je cedule o jednosměrné dopravě.

Za Săcuieu koukáme kde se uložíme na noc a najednou jedeme kolem nějakých chatek. A on to kemp. Nocleh pro dva v pěkné a vybavené, dřevěné chatce i když bez elektriky, za 50 lei bereme. Není tu sice sprcha, jako umývárka slouží potok a WC je suché, ale jinak je to tu fajn a vypadá to, že časem přibudou i ty umývárky.

Další den sjíždíme dolů z hor a dělá se hezké počasí. Dojíždíme do Poieni a v Ciucea uhýbáme na Românaşi. Silnice je v pohodě, ale od odbočky na městečko Crasna se mění na bahnitou a začíná dost stoupák. Ale zase tu skoro nic nejezdí. Crasna je opravdu krásná – teda vypadá docela pěkně. Přes Vârsolt míříme do Şimleu Silvaniei a dál po silnici směrem na Satu Mare z které pak uhýbáme na Carastelec a Camar. Stan stavíme na kopci kde je mokro, ale aspoň tam nestojí voda.

V Camaru jsme si nevšimli odbočky a až na kopci zjišťujeme, že jedeme špatným směrem. No nic, vždyť je to jedno. Dojíždíme do Ipu a tam objevujeme krásný malovaný monastýr. Není sice nijak starý, ale malby s výjevy z Bible jsou opravdu moc pěkné. Ještě, že jsme sem dojeli :-).

Míříme dál na Marghitu a Valea Lui Mihai a sluníčko pálí čím dál víc. Blíží se večer tak uháníme abychom si v Maďarsku našli zas nějaký hřbitov nebo hřiště na spaní, ale těsně u hranic potkáváme kemp. Nemáme už sice lei, ale berou i forinty nebo eura. Za stan chtěj 2000Huf, ale pak nás za tu cenu ubytovávaj v pokojíku s koupelnou a wc. Nechápeme, ale je to fajn.

Počasí se snad definitivně umoudřilo, tak si trasu trochu prodloužíme v Maďarsku a přes Debrecen ujíždíme na Hortobágy. Jenže silnice je tu nejen po rovině, ale i rovná přímo k západu bez kouska stínu, takže se pořád opalujeme jen z levé strany a vypadá to komicky.

V Hortobágy jedeme rovnou do kempu Puszta, ležícím kousek od slavného devítiobloukového mostu, ale tam nám padá čelist. Před čtyřmi lety jsem tu přespala s holkama v přívěsu za 1000Huf/os, teď je to tu rozkopané, sehnat místečko na stan problém, a chtěj 4800Huf za stan. To se asi zbláznili. Je tu sice nový termální bazén, ale cena je strašná. Radši se zkusíme vrátit zpátky na druhý konec Hortobágy a zeptáme se v kempu Kőhíd, který jsme předtím minuli protože vypadal moc nóbl. Horší to snad nebude. A není. Za stan tu platíme 2600Huf a prostředí je tu rozhodně kulturnější.

Ráno se zajíždíme podívat do Pusztai Állatparku, což je taková zoo domácích zvířat co se chovají v pusztě. Jsou tu třeba kudrnatá prasata, šrouborohé ovce nebo maďarský dlouhorohý skot a řada dalších.

Pak ujíždíme dál k západu, ale naštěstí brzy uhýbáme z hlavní 33 na Telekházu, Tiszacsege, Polgár a Tiszavásvári. Konečně se opálíme i z jiných stran. V Tiszavásvári je kemp a termální koupaliště v jednom. Jsme jediní a první kempující – přeci jen ještě není sezona, ale koupajících je tu plno. My máme bazén v ceně. Večer se tu sice odehrává horor jménem Bzučení, ale do stanu naštěstí komáři nemůžou.

V Tiszalöku chceme přejet Tiszu na přívozu, ale jsou ohromné záplavy a přívozy nefungují. Do Tokaje musíme oklikou přes Ramakaz. Záplavy jsou tu opravdu strašné. Nejvíc to vidíme cestou po staré silnici na Sárospatak, odkud je vidět, že Bodrog a Tisza jsou slité v jedno ohromné jezero. Ze Sárospataku vede k hranicím pěkná cyklostezka, ale místy voda dosahuje až těsně k ní. Jentaktak, že ji nezaplavila. To Tesco na konci Sátoraljaújhély už takové štěstí nemělo a i my jedeme kousek vodou. Pak uhýbáme na Trebišov.

Nějak jsme odvykli kopečkům a tady se to zas pěkně vlní. V kempu Mária u Vel´at jsme rádi, že jsme rádi. Kemp zas ještě nefunguje, ale mají tu vybavené velké chaty za 10 euro/os tak to berem a hlavně je tu super, levná a výborná restaurace.

Poslední den vandru kdy jedeme ve vedru přes Slanské vrchy, je snad nejhorší z celé dovolené. A ještě se děsíme, abychom nepotkali policajty, protože nemáme přilby, které jsou tu mimo obec povinné. Všechno, ale dobře dopadlo a v Herl´anech máme najeto 1002km.


Vandr to byl nakonec pěkný, pestrý jak terénem tak i počasím. Lidi byli ochotní pomoci v Rumunsku i v Maďarsku, někdy až moc, když třeba několikrát vysvětlovali kudy jet i když nám stačilo ukázat směr. V Rumunsku byli nepříjemní žebrající cikáňata u obchoďáků i některých obchůdků na vsích. Pokud by jel člověk sám tak by měl asi problém nakoupit. Jeden z nás musel vždy hlídat kola. Byli dost neodbytní, ale nikdy jsme jim nic nedali, až u posledního obchoďáku jsem mu dala, trochu rozdrcenou, sušenku. Vzal si jí – vždyť předtím si ukazoval na břicho, že má hlad – ale snědl ji dost s nechutí a pak zmizel. Tak nás napadl způsob jak se jich možná zbavit. Rozhodně jim nedávat peníze, ale radši kus chleba. Máš hlad tak jez! Jenže oni nemají hlad, chtějí peníze na chlast a cigarety (někdy je k žebrání nutěj dospělí) a v tom je rozhodně podporovat nehodláme.

Fotky k článku najdete zde

eva-lupen.dobrodruh.net/fotogalerie/apuseni-puszta-2010-aneb-na-kole.html



Ne 10. říjen 2010, 18:49:45 CEST
eva.lupen
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one