ADRIA - ALPE - ČESKO 2010

aneb od moře přes Alpy až domů

Když se naskytla možnost vzít si ještě 2 týdny dovolené v kuse hned jsem začala přemýšlet kam bysme tak vyrazili. Z MP3 mi do uší zrovna zpíval Eros Ramazzotti a tak se objevil nápad podívat se do Itálie. Původně jsem myslela, že pojedeme tam i zpátky autobusem, ale Pavel přišel s tím, že by chtěl domů dojet na kole. A když se pak ještě objevila šance svézt se do Itálie kamionem nebylo co řešit. Termín odjezdu byl sice až na konci srpna, ale doufali jsme, že to bude ještě v pohodě. No a vcelku bylo.

Kamion nás, po noční jízdě, vysadil u města Codróipo a my, po naložení kol, vyrážíme směr moře. Počasí nám zrovna moc nepřeje, kape a pak už i chvílema prší. Největší ceďáky, kdy se honila jedna bouřka za druhou, přečkáváme na zastávce busu a v podloubí nějakého krámku. Je siesta, nikde nikdo, takže nikomu nepřekážíme. Na horách napadl sníh...

Pod Palmanovou se napojujeme na hlavní silnici na Grado. Místy vede cyklostezka a my na ni najíždíme u Terza odkud pak už vede, i když zatím jen šotolinová, až do Grada. Teda do Belvedere, dál po náspu je zavřená. My po ní však jedeme, protože se nám nechce motat po silnici. Sice už se udělalo hezky, ale silný vítr s námi cloumá a aut jezdí opravdu hodně, takže nic příjemného. Jízda po náspu je fajn, akorát u Grada jsou jaksi ještě svodidla takže kola musíme přenést.

Už se začíná stmívat tak hledáme kemp. Nejlevnější je tu Al Bosco, ale i těch 22 euro za 2 lidi a stan mi připadá šílené a to už není hlavní sezona. A my poctiví blbci to platíme i když jsme do kempu přijeli z pláže ,kudy nás tam navedl jeden ochotný místní cyklista. Kdybychom si rovnou postavili stan tak by nikdo vůbec nezjistil, že nejsme přihlášení. Ach jo. Najeto máme 73 km.

Druhý den zajíždíme k moři, ale jelikož, ač svítíčko sluní, teplo vypadá jinak, voda je studená a, po včerejších deštích, špinavá, nemá cenu se tu moc zdržovat. Nasedáme a otáčíme k domovu. Zkraje jedeme po pěkné cyklostezce, ta pak za mostem uhýbá dál podél moře a my pokračujeme po silnici přes městečka Fiumicello, Villa Vicentina, Ruda, Aiello del Friuli a kolem Palmanovy dál k severu. Trasa vede nejdřív po rovině podél moře a pak se mírňounce zvedá. Tak mírně, že to člověk ani nevnímá. Místy zase vede cyklostezka, místy jedeme po silničkách s hodně mírným provozem. Sluníčko svítí, ale vzduch je chladný.

Kolem Udine houstne provoz, tak se městu raději vyhýbáme. Pak se motáme městečky nad Udine a také hledáme nějaký obchod. Jenže to je problém. Až v Tricésimu potkáváme krámek a pak i menší supermarket. Zjišťujeme, že s nákupy to tu bude trochu horší. Otevřeno je do 12 nebo 13 hodin a pak až nejdřív od 16. Takže pokud nenakoupíme dopoledne, což se může lehce stát, když nenatrefíme na obchod, bude to špatné. Hlavně nám jde o pití, jídlo se dá nakoupit do zásoby, ale pití je další zátěž. Jenže co se dá dělat. Ke všemu je tu dost draho. Za městečkem Cassacco začínají kopečky nahoru a dolů, Alpy už se blíží. Nocujeme na loučce za kukuřičným polem a výhled máme přes vinice na horské štíty. Najeto dnes máme 83km.

Třetí den prý bývá kritický, ale nám to vůbec nepřijde. Trasa je i dnes kopcovitá a místy jsou pěkné krpály. I do Gemony je stoupák a taky tunel. Vjíždíme do starého města s úzkými uličkami a pak zase šupajdíme z kopce dolů k řece. Cyklostezka Alpe-Adria nikde, tak holt jedeme po hlavní silnici která má naštěstí širokou krajnici. Jedmosměrkou v protisměru projíždíme krásným městečkem Venzone se zachovalými hradbami. Za městem pak na lavičce obědváme výborný italský tvrdý sýr a stejně dobré čerstvé pečivo. Sýr vydrží dlouho, ale pečivo dobré nevydrží tak k snídani radši kupujeme toustový chleba. Večeři občas i vaříme, ale je to spíš výjimka, když jsme v dosahu vody.

Stálým mírným stoupáním jedeme kolem Móggio Udinese a v Resiuttě si všímáme cyklostezky. Že by Alpe–Adria? Jo, je to ona. Pěkná, asfaltová, jsou na ní tunely a mostky, protože vede po zrušené železniční trati, a vede skoro po rovině. Bohužel po asi pěti km stezka končí a my musíme zpět na silnici. Ale vidíme dělníky, že budují dál takže časem snad opravdu bude z Grada přes Willach až do Salzburgu. Zatím je jen místy. Trasa tu vede krásnou krajinou údolím podle řeky, mezi vysokými štíty. Provoz na silnici je docela v pohodě, protože tu souběžně vede i dálnice, která naštěstí vede většinou v tunelech, takže moc neruší.

Z hlavní silnice č.13 pak uhýbáme do Pontebby. Potřebujeme nakoupit a také tu má být začátek další hotové části cyklostezky Alpe-Adria. V místním infocentru nás překvapila mladá dívčina, když na nás promluvila slušnou češtinou, kterou prý studuje. Říká, že odtud už stezka vede až do Rakouska. Hledáme obchod, ale i když už je pozdě odpoledne, tedy po siestě, všude je zavřeno. Co se dá dělat, třeba něco potkáme cestou. Najíždíme na cyklo, ale vede tu cikcak pod dálnicí a je dost kopcovitá. Až časem se srovnává. Protože nemáme skoro nic k jídlu, vaříme ze zásob a nabíráme vodu z řeky abychom měli aspoň na mytí.

Slunko místama mizí za hory a je pěkná kosa. Celý den dneska studeně fičí a není to nic příjemného. Hledáme plac na spaní, ale u stezky je dost kamenito, až těsně před setměním jedeme kolem louky. V domečku o kus dál si říkáme o vodu a vracíme se na louku. Po stezce občas projelo auto, ale nikdo nám nic neřekl i když je na nás vidět. Jsme 680m n m , hučí tu továrna na druhém břehu řeky, silnice a dálnice. Dost hlučná a studená noc. Najeto 67 km.

Cyklostezka dál vede nahoru a dolu podle řeky, po zrušené trati jen kousek. Na chvíli opouští i řeku a vede po vedlejší silnici přes horskou obec Valbruna. Zajížďka, ale stojí za to, je tu moc pěkně. V Camporosso je pak počítadlo a já jsem 68624 člověk, který tu po cyklostezce projel. A za chvíli jsme v Tarvísiu kam je to z Camporosso docela z kopce.

V Tarvísiu jsme v půl 12 tak si konečně jdeme dát pizzu, když už jsme v té Itálii. Je tu však, oproti tomu co jsme viděli cestou, drahá a žádný zázrak. Pak po cyklostezce pokračujeme dál do Rakouska. Ze začátku opět stezka vede po bývalé trati, ale pak kopcovitě lesem a stoupáky jsou dost protivné. V Rakousku je pak značena R3 a vede po kraji silnice na Willach. Většinou dost z kopce.

V Arnoldsteinu jdu nakoupit do Lidlu a jen koukám co je tu proti Itálii jídla a něco je i levnější než u nás. Konečně budou nákupy jednodušší. Tady nemaj siestu :-). Přesto je mi Itálie tak nějak bližší.

Za Finkensteinem stezka opouští silnici a asfalt a do Willachu vede lesní cestou podél řeky Gail, která je pěkně ledová. Je tu krásně. Ve městě nám pak komplikuje cestu uzavřený cyklomost, takže se motáme centrem a nedaří se nám najít odbočku na Lanskron a k jezeru Ossiacher. Po zeptání se nám nakonec daří, ale čas kvapí, večer se rychle blíží. Kempů je sice kolem jezera plno, my však potřebujeme dojet co nejdál, abychom to zítra neměli přes Flattnitz, ležící ve výžce 1400 m n m, tak dlouhé.

Za Ossiachem zkoušíme jeden kemp, ale odrazuje nás cena 23 euro. Sprchu bysme, ale už docela potřebovali tak to zkoušíme dál. Pak už jsme na konci jezera a malý a skromnější Jódlcamping se zdá být poslední tak tam zajíždíme, ale v recepci už nikdo není. Tak to riskujeme a stavíme stan. Stanaři tu tedy jiní nejsou, jen samé přívěsy a obytňáky a lidi na nás koukaj jak na blázny. Prý bude zima, ale nebylo to tak hrozné. Možná proto, že se zatáhlo. Najeto 77 km.

Ráno nás v recepci potěšili, platíme jen 16 euro. I když je to i tak dost, tak to tu mělo úplně jinou úroveň než v Gradu. Cestou dál potom zjišťujeme, že to nebyl poslední kemp, ale předposlední. Ještě tam je jeden, ještě menší a skromnější. Ceny však nevíme.

Jedeme dál po silnici na Feldkirchen a odtamtud po silnici 94, z které brzy uhýbá 93. Ta vede hodně nahoru takže se těšíme, že to pak nebude tak prudké, když dost nastoupáme zkraje, jenže ono je to pak zase hodně zkopce. Cestou nás chytá déšť, ale zrovna jsme přijeli k tunelu – galerii – takže se máme kde schovat. Hodně se ochladilo tak vytahujeme bundy. Pak je to nahoru, dolu, ale sláva vysvítá sluníčko.

Do Glödnitzu je to pak po rovince a krpál začíná za Weißbergem. Stoupáme a stoupáme. Někdy víc, někdy míň, ale pořád nahoru. Megarange a později i tlačenka to jistí. Od odbočky je na Flattnitz 15 km a cestou jsou kilometrovníky. Moc nám to neubývá a už je dost hodin. Kolem jsou lesy a dole pod námi placaté údolí. Pak je to chvilku z kopce a potom zase nahoru. A pak jsme na vršku. Je pěkná zima a slunko se schovává za kopec. Přioblékáme se a frčíme dolů. No frčíme – silnice je dost rozbitá, ale aspoň tak nemrzneme. Přesto jsou rukavice fajn.

Zprvu jedeme širokým údolím s loukama a krávama, to se pak, ale zužuje, že se do něj vejde už jen řeka a silnice. Je zima, stmívá se, ale na stan tu není ani kousek místa, kolem jsou jen strmé stráně. Pak konečně vjíždíme do údolí řeky Mur a krajina se otevírá. Jenže tu jsou zase baráky. Nakonec se nám daří nalézt skrytý plácek na stan i když okolí moc vábné není. Je to nějaká skládka stavebního materiálu. Najeto máme 66 km.

K ránu začíná pršet. Nikam nechvátáme tak čekáme až přestane. Nakonec opravdu vysvítá slunce, my balíme a jedeme dál. Najíždíme na Murskou cyklostezku R2. Ta vede nejdřív po rovině krásnýma loukama kde by se dal v pohodě postavit stan (ach jo), jenže pak začíná kopcovatět a nahoru dolu je to skoro pořád a ještě po štěrkové cestě. Cestou se zase zatáhlo a chvílema prší, tak se v infu v St. Lorenzu ptám na kempy, ale prý je jen v Oberwölzu a tam teda nepojedem. Pak se zmiňuji, že se chystáme jet na Sölkpass. Paní se vyděsila a tvrdí, že prý je to tam uzavřené, že je to hrozně vysoko a je tam sníh. Mám pocit, že je to blbost, vždyť jsme včera byli v 1400m a po sněhu ani památky. No co, i kdyby tam čirou náhodou sníh byl, tak na kolech se nějak prohrabem :-).

Všímám si cedule Spar, tak tam jedeme nakoupit a, protože si všímáme značky kemp 3 km, jedeme dál po silnici, abychom ho neminuli. Kemp tam opravdu je, kousek před městem Murau, jmenuje se Olachgut a je to ten nejlepší kemp ve kterém jsme zatím spali. Umývárky jsou tu jako v nějakém luxusním hotelu. A cena je 18 euro/stan+2 lidi.

Chvíli svítí slunko, ale pak začíná pršet a leje s přestávkama i skoro celou noc. Najeto dnes máme sice jen 16 km, ale jsme moc rádi, že jsme si před cestou na Sölkpass udělali odpočinkový den. Třeba bude zítra lépe.

Ráno se naštěstí opravdu klube sluníčko. A vyklubalo se úspěšně, dělá se krásný den. Z kempu dojíždíme do Murau a pak už odbočujeme na Schöder a Sölkpass. Z Murau je to do kopce, ale pak se to srovnává a jede se prakticky po rovině. Až od odbočky ze silnice do Rantenu na Schöder je to přes kopec a do Schöderu se jede zkopce. Dole po námi se valí mlha a já jsem zvědavá do, kterého údolí nás silnice povede. Sluníčko svítí a je tu opravdu moc pěkně.

Na Sölkpass je odbočka u hřbitova a krpál je tu teda pořádný hned zkraje. Pak se to však na dost dlouho skoro narovnává a jede se dobře. Kilometry rychle přibývají a ,až když opouštíme řeku a do sedla zbývají poslední 3 km, začínají prudké serpentýny. Když vidíme auta v prudké stráni nad námi, vypadá to opravdu děsivě. Rychle však nabíráme výšku a brzy vyjíždíme nad lesy a otevírají se nám pěkné výhledy. Kola sice většinou vedeme a dost často děláme pauzy, ty jsou, ale vyplněné hlavně focením. Na stráních kolem jsou sněhové jazyky, ale uzavřené to tu rozhodně není. Je neděle a provoz je docela hustý. Hlavně motorkářů je tu plno. A taky krav – tedy jalovic - i na silnici a nejraději v serpentýnách.

Cesta od odbočky do sedla nám trvala 4,5 h, ale to i s focením a pauzou na oběd. Nahoře se fotíme s cedulí Sölkpaß 1790m a také tu potkáváme dva motorkáře z nichž jeden je syn českých emigrantů a mluví česky. Obdivuje nás co jsme ujeli a tak říkám, že to nic není, že máme známé co na kolech objeli svět. To mu připadá úplně neskutečné. Dokonce se s námi fotí :-). Největší sranda je, když se ptá , kdy jsme od toho moře vyjeli. „No v úterý“, odpovídám a on na to: „A který měsíc?“ :-))

Přioblékáme se a svištíme dolů. Zkraje jsou zase prudké serpentýny a při pohledu zhora je to až strašidelné. Jako skok do propasti. Pak už jen mírně klesáme širokým údolím a rychle se otepluje. Kousek do kopce je to ještě v Großsölk a pak už sjíždíme k Ennsu kde najíždíme na R7, tedy Ennskou trasu. Pěkný plácek na stan nacházíme na louce u řeky za polem kukuřice. Z druhého břehu na nás shlíží tmavá silueta hory Grimming, která měří 2351 m a jejíž vrcholek je prakticky pořád v mracích. Najeto máme 68 km.

Ennská cyklostezka tady vede nádhernou krajinou po rovině, širokým údolím po většinou štěrkových cestách, loukami, s výhledy na alpské štíty. Prakticky až do Liezenu jsou krásné plácky na stan. Za městem se, ale stezka začíná klikatět a také začíná kopcovatět. U dálnice jsme se nějak zamotali a ocitáme se v Selzthalu. Do Admontu tedy jedeme po silnici, která však není asfaltová a je hodně zvlněná. Pak se zase chvilku jede loukami, ale potom už se najíždí na silnici č, 146. Údolí se zúžilo, takže se tam cyklostezka prostě nevejde. Kolem jsou horské štíty, je to hezké, jen tu jsou hrozné krpály a občas i tunel, který musí cyklisté objet, ale většinou jsou ty objížďky fajn. Jen se blíží večer a stan se tady nikde postavit nedá. Je tu sice nějaký campingplatz, jenže za 14,50 euro. Jedeme dál a nakonec nacházíme louku za odbočkou na Gams. Najeto máme 83 km.

Ráno je zataženo, ale pak začíná vykukovat slunko. V Großreiflingu se R7 dělí. Buď můžeme jet po hlavní silnici nebo po vedlejší na St. Gallen. Tak jedeme po té vedlejší, mírně do kopce a v St. Gallenu je pěkná zřícenina hradu a i městečko je pěkné.

Pak zase sjíždíme k Ennsu a zase následují krpály nahoru, dolu po hlavní silnici. Potom cyklo uhýbá doleva tak se po ní vydáváme, ale je to ještě horší a úmornější než cesta na Sölkpass a určitě se tu i víc nastoupá. Je to opravdu děs a člověk je z toho akorát otrávený, protože všude psali jak jsou rakouské cyklostezky, vedoucí podle řek, nenáročné. Spíme zase na posekané louce. Z cyklostezky je na nás sice vidět a občas po ní projede i auto, ale začíná pršet a už se stmívá, tak na to kašleme. Nějak to dopadne. Najeto máme náročných 67 km.

Ráno je zataženo, ale neprší. Jedeme ještě přes pár kopců do Ternbergu a pak už je to rovinatější takže za chvíli jsme ve Steyru, který je moc pěkný. R7 nás vede přes historické centrum a pak pěknou, už rovinatou krajinou. Město Enns míjíme a za ním R7 končí. Konečně už zase svítí slunko a cesta je tak mnohem zábavnější. Od konečné R7 vede další cyklostezka k přívozu přes Dunaj, tak se převážíme do Mauthausenu a pak už míříme k českým hranicím. Nemáme podrobnou mapu tak to bereme odhadem na Gmünd.

Z Mauthausenu jedeme po silnici na Schwertberg a pak podél říčky Waldaisf pořád mírně nahoru údolím přes Reichenstein s pěknou zříceninou. A dál a dál a hledáme plácek na stan. Jenže kde nic tu nic. Až za odbočkou na St. Leonhard bei Freistadt, kde uhýbáme ze silnice na nějakou cyklotrasu, jsou podél říčky louky. Zase je na nás vidět, ale zas už je skoro tma a zase se zatáhlo, takže co se dá dělat. Najeto máme 90 km.

V noci pršelo a ráno je pořád ošklivo takže nálada nic moc. A to ještě netušíme, že nás čeká nejhorší etapa celé trasy! Od následující křižovatky je totiž až do St. Leonhardu příšerný krpál. Do toho ještě začíná mrholit a hodně se ochladilo. I za St. Leonhardem jsou pořád krpály nahoru, dolu, nahoru, dolu a najednou jsme v dalším sedle – 1044m n m, ale nastoupanými metry daleko horším než Sölkpass. Odtud už je to naštěstí pohodička. Klesáme a i počasí se vylepšuje. Jedeme na Langschlag a pak na Weitru a Gmünd. Nějaké kopečky tu sice jsou, ale když svítí slunce je to o něčem jiném.

Večer přijíždíme do Suchdola nad Lužnicí a hledáme nějaké ubytování. Normálně je ho tady spousta, ale už je po sezoně a je zima, takže nikde nikdo není. Nakonec končíme v penzionu Lužnice v Tušti za 250 Kč/os za pokoj s TV. Jsme tu sami, takže i sprchy máme jen pro sebe. V restauračce, která je součástí penzionu, si dáváme smažák a porce je tak obrovská, že naše žaludky – teplému jídlu už odvyklé – mají zpočátku trochu problém. Ale zvládli jsme to :-). Najeto máme 93 km.

Další dva dny jedeme po Česku. Počasí je slunečné, teplo však vypadá jinak. Přes Třeboň, Tábor a Mladou Vožici míříme na Benešov kam přijíždíme další den odpoledne. Cesta nám trvala 13 dní a najeli jsme asi 928 km. Celkový dojem z cesty je super, ale září už není pro takovou cestu moc ideální.

 

Fotogalerii k článku najdete zde:

eva-lupen.dobrodruh.net/fotogalerie/adria-alpe-cesko-2010-aneb-z.html

So 20. listopad 2010, 16:01:50 CET
eva.lupen
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one